Ego je jen maska
Psychologie.cz se ptala odborníků, co je to „ego“ a proč bývá tak často označované za viníka našich problémů a selhání. Moje odpověď je zde:
„Předně je třeba odlišit, o čem vlastně mluvíme, v jakém se pohybujeme kontextu. Na ego lze na jedné straně nahlížet jako na jeden aspekt naší psyché či duše, jak ho popsal mj. Freud. Na druhé straně se často potkávám s pojmem ego jako synonymem pro naši osobnost, pro celek našeho duševního života. Lehce se dotknu právě tohoto významu z psychospirituálního pohledu.
V tomto kontextu se naše osobnost, se kterou se identifikujeme, necítí být součástí celku. Veškeré vědomé ego je izolované, protože se separuje a odlišuje (já a ne-já). Různé systémy pojmenovávají toto oddělení různě, ale princip zůstává stejný: naše osobnost čili ego není ve skutečnosti naší podstatou.
Ego je z tohoto úhlu pohledu de facto jen nepatrnou částí vědomí (kapkou v oceánu), která je oddělená od svého zdroje, ať ten původ nazveme jakkoliv (bytostné Já, Jednota, Atman, Bytí či Esence).
I když máme tendenci nahlížet na sebe z perspektivy ega jako na nejpokročilejší stupeň vědomí, je to analogické pohledu na planetu Zemi jako na střed vesmíru.
Kterou masku nosíme?
Někteří autoři říkají, že ego je souborem myšlenek, které nám vymezují vesmír. Že když existujeme pouze ze své vrstvy ega, jsme vlastně pouze soubor individualizovaných reakčních mechanismů, které jsme si vyvinuli v reakci na životní zkušenosti, jen jakási maska. Původ slova persona je skutečně maska, nebo také obal, slupky masek, zdánlivé osobnosti, které zakrývají mnohdy i nám samým, kdo vlastně skutečně jsme.
Jsme součástí reality, která dalece přesahuje všechny naše představy o ní. Jde o tajemství, kterému nelze než uvěřit – pochopit se nedá.
Jedna z velmi dobrých map ega, resp. typu osobnosti, je enneagram. Jde o model, který popisuje ustálené vzorce prožívání, myšlení a jednání. Neklade si za cíl zbavit nás osobnosti, ale nabízí kontext a nástroje k opětovnému kontaktu se základním aspektem naší existence. A zde se od roviny psychologické přesouváme k spirituální zkušenosti. Protože jde o oblast, kterou každý vnímá jinak, mohu přiblížit, jak ji vnímám sám za sebe.
Narážím sám na sebe
Foto: Hanka Havlová
Obecně pro mě spiritualita znamená vědomí, že život, který žijeme, není náhoda. Že je zde skryt hluboký řád, z kterého nejsme vyňati. Že jsme součástí reality, která dalece přesahuje všechny naše představy o ní. A ať jí můžeme dávat různá jména a přibližovat se k ní různými způsoby, jde v posledku o tajemství, kterému nelze než uvěřit, neb pochopit se nedá.
Praktická denní spiritualita pro mě znamená opakovaný a prohlubovaný kontakt s tímto tajemstvím. Zde se opět dostávám na pole psychologie, protože na cestě za tím, co mě přesahuje, narážím sám na sebe – na své navyklé vzorce nejen chování, ale i myšlení a prožívání – tedy opět na ego.
Rozšiřovat svou kapacitu vidět tyto limity a učit se z nich uvolňovat, vnímám jako nezbytnou práci na osobní rovině. Abychom měli čisté srdce a jasnou mysl a důvěru se odevzdat zdroji, ze kterého všechno pochází.“